bananovabara's posterous

Banánová konference skončila a já mám ještě pár dní na krásy Ekvádoru. Ráno naskakuju do dodávky vozící lidi mezi Guayaquilem a Machalou - hlavním městem ekvádorské banánové produkce v provincii El Oro. Koncentrace testosteronu v autě převyšuje i latinskoamerickou míru - přisedám si dvěma Mexičanům a rozměry jejich svalů mě nepřestanou fascinovat ani po třech hodinách cesty. Ne že by mě to nějak zvlášť bralo, jen mi to přijde z fyziologického hlediska skoro nemožné. Eduardo a Ignacio jsou nesmírně milí, učím je česky a vysvětluju, jak se dělají knedlíky a svíčková. Až někdy v Praze potkáte dvě obrovská mexická svalovitá stvoření blekotajíci pst ijekna šuna vězte, že jsou to oni a právě se obdivují vaší kráse (platí pro ženy). Jediné, na co se nesmím ptát je jejich práce - upřímně řečeno na mě působí jako zabijáci, kteří si vždycky nějakou tou vraždičkou vydělají pár šlupek a vyrazí na cesty. Nakonec v Machale bydlíme na stejném místě a vždy když jdu ven dostanu gentlemanskou nabídku doprovodu, protože prý slyšeli, že to tu pro ženu není bezpečné. Krása. Skoro celý den strávím v kanceláři fairtradového družstva UROCAL - vyplácí se totiž jako každý týden peníze, takže mám možnost mluvit s většinou producentů. UROCAL je hodně tradiční družstvo, všichni chovají velkou úctu k půdě a pěstuji bio banány a bio kakao. A protože nejlíp je rostlinám pohromadě a máte pak na plantáži spoustu zvířat a ptáků, 80% producentů má smíšenou produkci - pod vysokými ovocnými stromy se skrývají banánovníky a pod nimi se krčí kakaovníky. Padajíci listí vytváří dostatek humusu, díky stínu je půda vlhká a listy spodních stromů nespálí sluníčko. Mají to dobře vymyšlené, i když druhou stranou mince jsou samozřejmě nižší výnosy než na konvenční plantáži. Dělám kratičké rozhovory s farmáři, ze kterých nejčastěji vychází spokojenost s tím, že diky fair trade vědí, kolik peněz kdy dostanou a můžou plánovat. Natividad Vargas, jedna z mála žen - farmářek, chválí to, že nemusí mít strach o svoje zdraví, protože nepracují s chemikáliemi, ale jen s přírodními prostředky. Narciso Arévalo zase oceňuje to, že se díky dostatku peněz pro producenty drží rodiny pohromadě, i čtyři generace tu žijí a pracují na jedné farmě a lidé nemusí odcházet do velkých měst jako dřiv. Na farmě u Eliase Guerrera pak dostávám ochutnat spoustu druhů ovoce, jejichž bizarní názvy zapomínám už s prvním sladkým soustem. Mezi banánovníky a kakaovníky pobíhají slípky a já s foťákem, bez sebe nadšením, že si konečně můžu nafotit a ošahat kakao. Je to podle mě jeden z nejkrásnějších plodů, i když banány stejně nikdy neopustím... Jinak Machala nestojí úplně za řeč, kromě přístavu Puerto Bolívar, kde dostanete skvělá jídla z mořských breberek (výborná je třeba sopa marinera s krabíma klepítkama nebo casuela) a parku, kde hraje salsa ze země. Večer s Joaquinem, předsedou družstva (známe se už dýl, protože byl v dubnu minulého roku na návštěvě v ČR), odjíždíme za jeho rodinou. Vidí ji jenom o víkendech, protože pracuje v Machale a bydlí v Shumaralu, asi hodinku cesty odsud. Je to malá vesnice pod horami, které v noci září spoustou světýlek z malých dolů na zlato. Dostanu od všech pusu na dobrou noc a pod velkou moskytiérou si připadám jako princezna. Zvuky všech možných ptaků, zvířat a brouků mě uspávají a v šest ráno (ano Tome!) i budí. Krása nesmírná. Blaho pokračuje i druhý den, kdy se jedeme všichni vykoupat do horkých pramenů v horách - je tu sice už ráno skoro třicet stupňů, ale z hor teče i prudká a ledová řeka, která člověka spolehlivě ochladí. Je to banánový kraj, na všechny strany jen lány a lány banánovníků, z auta zahlídnu i postřikovací letadlo, které rozprašuje fungicidy proti černé sigatoce. Sice se dnes nepracuje, ale i tak dopadnou na domky lidí, kteří mají své osady přímo uprostřed plantáží. Odpoledne mě Joaquin bere do sušárny kakaových bobů - někteří farmáři mají podmínky na domácí sušení, jiní je vozí právě sem. Učím se poznat, jaký zvuk vydávají při dopadu správně usušené boby, a jak by měla vypadat vnitřní struktura. UROCAL si právě vyřizuje půjčku od družstevní banky z Peru, díky které by si mohli postavit větší sklad a zdokonalit logistiku. Zárověň vyjednává i podmínky půjček pro farmáře, aby mohli zlepšovat kvalitu svého kakaa. Všech 200 kakaových producentů pak objíždí pravidelně skupina techniků pomáhajících s kvalitou a produkcí. Ekvádorské kakao nemá kvůli dřívějšímu mísení bobů z odrůdy cacao nacional - de aroma a cacao CCN 51 ve světě nejlepší pověst, a tak mají manažeři z družstva co dělat s hledáním zákazníků. Boby odsud putují hlavně do USA, Kanady, Holandska a Itálie, kakaový prášek a kakaové máslo pak vykupuje francouzská firma Étiquable, od které si občas můžete koupit něco i v ČR. Sladkou tečkou je pro mě návštěva maličké čokoládovny, odkud si odnáším těžké tabulky 100% kakaové pasty a hyperglykemický šok. Pak už jen pusa na rozloučenou od celé Joaquinovy rodiny. Jedu domů.

Pár dní v Guayaquilu v pár obrazech. Hotel. Je tu milión číšníků a uklízečky si volají vysílačkama. Nikdo se nesnaží pomáhat nenápadně, naopak, každý je velmi okázalý. Ani čokoládu vám tu nenechají na polštáři, ale večer zaklepou a podle úsměvu vykouzlí dvě nebo deset čokoládek. Jídlo nijak nechutná, snaží se tvářit evropsky, nebo se vlastně ani nijak netváří. Hudba, přesněji výtahová hudba, je všude, nedá se jí uniknout. Jediné, pro mě ale dost nechtěné útočiště jsou toalety. Je tu vlhká sauna a v ní 65 stupňů. Pak je tu nádvoří a v něm 45 stupňů a posilovna. Mám horečku. Tři dny setkání jen pro ženy. Selfa, Adele, Iris, Elizabeth, Nancy, Fatima, Mireya, Guatemala, Kostarika, Ekvádor, Ghana, ostrov Dominika, Honduras...všechny sladěné do sebemenšího detailu, a to i když mají hodně omezené možnosti, české džínsokecky vymlouvajíci  se na nedostatek peněz by se mohly učit. Jsem mezi nima největší zoška, skoro mě to přesvědčí, abych šla shánět lak na nehty. Mluvíme o šéfech, kteří by na své plantáži nejraději neviděli žádnou ženskou. Pak o těch, kteří ženskou vidí až moc rádi. O těhotných ženách pracujících s nebezpečnými pesticidy. O těhotných ženách, které vyhodí z práce, jakmile jim je jen trochu vidět rostoucí břicho. O ženách, které každý den v pět ráno vstanou, nachystají dětem jídlo na celý den, nechají je tak a z práce se vrátí v osm nebo v devět večer, protože namají žádnou jinou možnost. Pak jsou tu pozitivní příklady - třeba z Guatemaly nebo Hondurasu, kde se odborářkám podařilo vyjednat skoro lepší podmínky, než máme my v České republice...snažíme se společně vymyslet, jak to rozšířit na celou Latinskou Ameriku. Pak dva dny banánové konference - zasedání mnohooborové platformy World Banana Forum. 200 lidí ze všech koutů světa a všichni dělají do banánů. Mám trochu pocit, že ty největší banánové firmy sem záměrně posílají svoje nejsympatičtější lidi. Jako obvykle se neukázali zástupci Del Monte a Noboa - přitom jsme v Ekvádoru, kde seňor Noboa, nejbohatší člověk této země, rozjíždí svůj byznys na všechny strany a do toho občas kandiduje na prezidenta. Supermarketů je taky málo - jen Tesco, Asda a Bama z Norska. Letos ale překvapivě nejsou za ty největší darebáky - nejvíc se tu šije do certifikací. Je mi upřímně líto Willema z Fairtrade International, který to tu od odborářů schytává ze všech stran a hlavně i za svoje předchůdce - nic se nehýbalo a všichni jen slibovali. Jednotlivé pracovní skupiny představují výsledky své práce za poslední dva roky - zkoumala se třeba výše mezd a průměrné náklady na základní životní potřeby v zemích banánové produkce nebo uhlíková stopa banánu. Kdyby to někoho zajímalo, veškeré materiály budou na http://www.fao.org/wbf/en/ Nejinspirativnější je nakonec přednáška pána z norského maloobchodního řetězce Bama, který mimochodem jako jediný zástupce firem v diskuzi o budoucím financováni práce World Banana Forum prohlásil, že je přece normální když ti, kdo peníze mají (=firmy) přispějí těm, kteří nemají ani floka (=odbory a některé (ech) neziskovky). Pan Bama mluví o tom, že odpovědnost jejich firma nedává nějak zvlášť najevo vůči zákazníkům - "kdo chce, ten to dobré objeví, stejně jako to špatné" - a hlavně o tom, že většina firem s odpovědností buď skončí jen u slavné charity nebo o ní jen melou a žadný skutečný dopad to nemá. Ideální host na naši podzimní konferenci. Vše končí nadějemi a zárověň hořkostí těch, kterým připadá, že se toho za ty dva poslední roky pohnulo jen málo... Já vnímám jako největší problém to, že se teď spousta lidí bojí ptát firem na nepříjemné věci, aby se náhodou nepřestaly zapojovat do práce fóra. Myslím, že kromě hyperkorektnosti je potřeba mít vždycky i tu remcající stranu. Botanická zahrada a park Malecón a fungl nové nábřeži, které muselo stát hromadu peněz. Vrchol romantiky v Guayaquilu je vzít sem svou holku (když jste na tom líp tak před procházkou ještě film v imaxu), koupit jí zmrzku, posadit se na lavičku, šeptat si něco do ouška a zírat na nesmírně odpornou řeku, na které mezi tunami vodního hyacintu plují plastové láhve. Poslední večer, kdy všichni - firmy, odbory, neziskovky i ty nejzlejší certifikační autority, tancují společně v baru ve čtvrti Las Peňas (jedna z mála věcí, které v Guayaquilu stojí za vidění, ale neberte si s sebou foťák, mobil ani peníze) a hrstka nejzkušenějších pařmenů pak skončí ve čtyři ráno v hotelovém bazénu. Argument personálu "Vylezte nebo budeme muset přijít ještě jednou! A to bude! Ech! To bude potřetí!" byl jeden z nejlepších. PS: ty odstavce mě vážně mrzí

Další dva dny objíždíme postupně skoro všechny vesnice v okolí, abychom se setkali s lidmi z plantáží různých družstev - fairtradových i nefairtradových. Jsem dost na trní, protože Juan je až příliš silná osobnost, je dost těžké ho ukočírovat tak, abychom se od lidí vůbec něco dozvěděli, a zároveň aby mohl využít setkání i pro odbory. Nejenže potřebuje apelovat, aby se nebáli a přišli za ním, když se něco děje (a taky aby svou výpověď ze strachu později neodvolali), nebo aby chodili na setkání, kde jim vysvětluje, jaká mají ve skutečnosti práva (to je jeden z největších problemů - lidé pracující na plantážích mají dost omezené možnosti, jak se dozvědět, co jejich zaměstnavatel může, musí a nesmí) a taky aby platili pravidelné přispěvky - 4 soly za měsíc (průměrná mzda je tu 25-30 solů za den). Zahraniční zdroje totiž vysychají - Juanovu organizaci SITAG dlouho podporovaly britské odbory GNB, ta teď ale moc peněz taky nemá, krize je všude. Mimochodem rozdíl mezi vnímáním solidarity u českých odborů a těch zahraničních je dost markantní. Většina odborových organizaci z Latinské Ameriky dlouhodobě spolupracuje s odbory z Velké Británie, Francie nebo severní Evropy, mají společné projekty, navštěvují se, evropské odbory lobbují za ty latinskoamerické. Nám se zatím povedlo jen přesvědčit české odbory, aby publikovaly jeden z urgentních apelů na svém webu. Pochopení toho, co děláme, se většinou zasekne na tom, co neděláme - nestaráme se o české lidi, české zaměstnance. (!) Juanova zbrklost se pak v největší míře projeví na schůzce s vedením jednoho z fairtradových družstev. Zatímco vášnivě mlátí zákoníkem do stolu, tzv.junta directiva, všemi členy družstva zvolené vedeni, jen šokovaně zírá. Ukazuje se, že nemají ani páru o tom, co se dělo v minulých letech (o kterých Juan mluví), jsou ve funkci asi 5 týdnů. Vyhrocenou debatu tak zachráníme nenápadným moderováním až my. Nakonec musíme ještě slíbit, že si o Peru nemyslíme nic špatného ("my jsme družstvo a družstvo je Peru!" přece) ... Další meeting vypadá dost podobně, ale změní se v poměrně zábavnou záležitost, když si šéf družstva zavolá na pomoc právníka, který nám má vysvětlit, jak hluboce se mýlíme. Chytá se ale chudák do pastí, které byly původně určené pro nás, argumentovat by mu zvládlo i pětileté dítě. Do místnosti začínají proudit sekretářky se šanony a složkami, vrství to na stůl, na židle, na zem, až jsou z malého chlapíka vidět skoro jen ruce máchajicí rozčileně do rytmu věty "tady to máte! tady to všecko máte!". Bizarnost situace podtrhuje místní zvyk, kdy všichni mluví naráz, přes sebe, a šéf družstva, který do toho všeho začne ostetnativně telefonovat. Chce se mi smát a v duchu začínám držet palce mediátorovi, kterého sem za pár dní vyšle Fairtrade International. Jádro tohohle sporu zjevně není až tak o porušováni pravidel, jako o tom, že si občas lidi nesednou a neumí se rozumně domluvit (obzvlášť když ani neumí zavřít pusu když mluvi druhý). Mezitím se začínají měnit naše plány na odjezd do Ekvádoru. Já měla být původně už na cestě do Mancory, kde se dá koupat v moři, a ostatní o něco později v autobuse do Ekvádoru. Ukazuje se ale, že jediná cesta k hranicím je už dva dny zablokovaná - stávkují rybáři. Máme se prý vrátit večer, budou vědět víc. Zkoušim se mezitím vypořádat s horečkou a prokletí chichi. Po dalším půldni čekání nám místní prozradí sladké tajemství - do Ekvádoru vede ještě jiná cesta, ale místní ji moc nepouživají, takže o ní zapomínají i mluvit. O půl jedenácté večer tak nasedáme do busu, abychom podle plánu přesedli ráno ve městě Lojas na jiný bus a byli kolem druhé v ekvádorském Guayaquilu. Máme štěstí - nepouští nám jako cestou sem brutální filmy s chlápkem z reklamy na Mountfield, který každému rozseká obličej motorovou pilou nebo sekačkou na trávu ( až tehdy jsem docenila sofistikovanost té reklamy), ale horory, takhle na večer se to přeci jen hodí víc. Zkouším zaspat jekot vražděných holčiček, ale bus sebou v zatáčkách divoce mlátí. Lehce prší. Řidič jede jako prase. Když pak dostaneme smyk a řidič několik vteřin nekontrolovaně manévruje od jedné krajnici ke druhé, nevím jestli se dřív modlit nebo ječet jako ty holčičky z hororu. Zvládne to a já mám na modlení čas po celý zbytek cesty - ani smyk ho totiž nedokáže zastavit, je to drak. Zachrání nás nakonec až hustý děšť a riziko sesuvů půdy - jedeme horami, kde jsou svahy kolem cesty nezpevněné. Stojíme. Nevím ani jak dlouho, probouzí mě až denní světlo. Po chvilce jízdy ale znovu zastavujeme - kvůli sesuvu půdy. Prý máme šťěstí, na místě už je bagr a vyhrabává kamion uvízlý v hromadě bahna a kamení. Uzavíráme sázky, ale po dvou hodinách nám přestává být veselo. Po čtyřech hodinách začínáme mít pořádný hlad. Po šesti dostihne kolegyni Annu taky kletba chichi a já mám přečtenou půlku knížky, kterou jsem předtím už šestkrát vrátila do fakultní knihovny (nechť mi VV odpustí). Po sedmi hodinách se kolona pohne. Netřeba vysvětlovat, že autobus v Lojas jsme nestihli, takže čekáme dalšich šest hodin tam. V osm večer vyjíždíme, tentokrát bez hororu, ale řidič je úplně stejné prase. Neustále něco opravujeme. Vyměňuje se kolo. Nefunguje světlo, okna nejdou otevřít . Anna zacpe záchod. V Guayaquilu jsme ve čtyři ráno.

Ráno se budím brzo, kolem šesté, což je pro mě na cestách normální, ale kolegové znající můj boj s ranními poradami mi asi neuvěŕi...jdu si pro zmrzlinu a banánové batido, nemám dneska chuť ani na kozu ani na podivný polívky. Cestou potkám Carlita - nejenže nerozeznává pravou od levé, předjíždi zásadně když nic nevidí, ale taky zjevně neumí hodiny, protože pro nás přijǐždí buď pozdě (což je tu ale úplně normální) nebo brzy (což zas tak normální není). Máme namířeno na plantáže, kam nás pozvali lidé z Vaiquiquira, Huangala a Chalacala. Nemusíme se složitě ptát firem ani čekat týdny na to, až si to rozmyslí, desetkrát odpoví, že si to pořád ještě rozmýšlí, a pak řeknou ne - Peru je v tomhle opravdu jiné a jeho hlavní výhodou je, že tu neoperují velké firmy ani velcí vlastníci, jen družstva a všichni se mezi sebou velmi dobře znají. Na poslední chvíli si vzpomenu na hejna krvelačných mušek z Guatemaly a běžím si vzít dlouhé kalhoty. Nijak zvlášt to ale člověka nezachrání - místní nosí klidně tři vrstvy, aby se aspoň trochu ochránili, na druhou stranu pak ale mnohem víc trpí vedrem a vlhkem. A to je tu pořádné - stín banánovníků zní idylicky, ale ve skutečnosti je i v tom stínu pekelné vedro. Jediné, co člověka trochu konejší, je zvuk banánových listů, které občas rozezní závan větru. Plantáže nehlídají ostří hoši s puškami, takže můžeme v klidu zastavit, kde chceme. Balírny jsou mnohem menší než ve Střední Americe, jsou to vlastně jen malé přístřešky s rákosovou střechou. Na jednom konci balírny jsou háky, kam se věší velké trsy banánů, na druhém konci zabalené krabice. Mezitím sprcha a koupačka, aby se banány zbavily lepkavého latexu, rozdělení na manos - menší trsy, zvážení, ošetření proti plísním, nálepka, uvelebení v krabici a cesta do hlubin chladícího kamionu. Všechno je velice rychlé, protože je potřeba splnit denní normu, ale zároveň velice něžné, protože my v Evropě nemáme rádi banány se skvrnami, což může zajistit pravě pouze delikátní zacházení. Nořím se hlouběji do plantáže a zkouším dohonit chlapíky sklízejíci velké trsy - znají mě ze včerejška, tak budu mít možná i nerozmazané fotky. Jeden z nich nese bambusový žebřík a lano, kterým pomaličku spouští trsy vážící až 40 kilo na kožený polštář na rameni dalších. Nejsou tu lanovky, takže na rameni zůstane trs až do té doby, než ho compaňeros donesou do balírny - což je někdy pěkně daleko...zjevně mám jejich důvěru, protože dostanu ochutnat chichu, kvašený nápoj z kukuřice, který má zhruba tolik alkoholu jako pivo. Je čas oběda, přijíždí ženy některých chlapíků na kolech a vezou jim jídlo. Čas na oběd je jediná přestávka za celý den. V zásadě nemají pevná pravidla pro počet pracovních hodin ani pro počet dní, kdy budou pracovat, někdy jsou to třeba 4 dny po 12 hodinách, někdy pracují i 14 hodin denně. Za týden je to ale maximálně 48 hodin. My jedeme na oběd jinam - Juan nás pozval na karneval do vesnice Tamarindo, kde bydlí jeho bratr a sestra. Tamarindo leží v úplné poušti, v chudé oblasti, kde jsou skoro všechny domky postavené z bambusu nebo dřeva a hlíny. Karneval se tu každý rok odehrává v domku někoho jiného - ten musí zajistit pro všechny jídlo a pití a vystrojit panáka, kterého na druhý den obřadně spálí. Dostaneme ceviche, kozu s rýží, pivo a chichu, která se mi později šeredně vymstí, a taky pořádnou dávku popela a křídy, kterou se tu všichni vzájemně pomatlávají. Po chvíli jsme samozřejmě jednou z hlavních atrakcí, takže musím vysvětlovat, jestli všichni u nás mají blond vlasy, jak mluvíme, proč máme jen dvě jména, jestli slavíme karneval nebo co je to vlastně Evropa (což je pro mě prvni setkání s lidmi, kteří netuší nic o existenci kontinentů). Čeká mě samozřejmě tanec se všemi váženými muži vesnice, ti míň vážení se nakonec o tanec trochu poperou. Kapela umí dohromady tři kousky znějicí dost podobně, pivo a clarito - pálenka z anýzu, tečou proudem a já se, bílá od popela od hlavy až patě, pokouším uprostřed všech vymyslet, jak mávat do rytmu kouskem zelené hadry, kterou mi vrazili do ruky, a nevypadat u toho jako úplná blbka. Náročný den.

Je ráno, probouzím se vedrem. V jídelně na rohu ulice pak zkouším vyjednávat a zařídit si snídani bez masa, ale koukají na mě jako na blázna. Nevím jestli mě víc laká dušená koza nebo hovězí jazyk. Nakonec skončím u polívky a na stole mi přistane velký talíř se spoustou neidentifikovatelných kostí, kůží a chrupavek a pod tím vším trocha vývaru. Přichází pro nás Carlito, Karlíček, náš řidič. Na Peruánce je opravdu velký do všech směrů a nerozeznává pravou od levé, což nám trochu ztěžuje navigaci. Večer trochu zapršelo, takže je na ulicích někde i po kotníky vody. Tuk tuky značky Velorex to ale zvládají bez mrknutí oka. Carlito je něžně popostrkuje naším pick-up trackem a po půl hodině jsme mimo Sullanu, na bahnité cestě do vesničky Chalacala Alta. Juan, místní odborář a náš průvodce, to ale úplně nezvládl s logistikou - zaměstnanci z plantáži nás tu čekali před dvěmi hodinami a teď už odešli do práce. Ve vesnici o kousek dál si ale napraví reputaci - zaměstnanci družstva CEPIBO si vzali na dnešek volno, i když to stálo dost úsilí - a asi 70 jich na nás čeká na dvoře školy. Juan nás obřadně představuje, vzácnost návštěvy umocňuje to, že nikdo nemá ani tušení, kde je Velká Británie, natožpak Česká republika. Po chvíli se rozpovídají, stěžují si na krátkodobé smlouvy, nevyplácení připlatků za práci v noci a v neděli, nedostatek holínek a rukavic, na chybějící výplatní pásky. I když je spousta z těch věcí vážná, říkám si, že jim pořád ještě nejde o zdraví (mají to štěstí, že pracují na bio plantážích) jako lidem v Kostarice nebo o život jako v Guatemale. Na místní situaci se ale tak trochu ukazuje mezera certifikace Fairtrade. CEPIBO má jak certifikaci bio, tak Fairtrade, a je certifikovaná jako organizace drobných pěstitelů. Nevztahuje se na ni tak standard Fairtrade International pro nájemnou práci, jako je tomu u větších plantáží, ale standard pro drobné pěstitele. A tak ačkoli zaměstnává spoustu lidí zajišťujících sklizeň, pravidla pro jejich zaměstnávání nejsou tak tvrdá jako v případě pravidel nájemné práce. Je to už nějaký pátek, co na to ve Fairtrade International přišli, ale protože je s nimi všechno na dlouhé lokte, začali to pořádně řešit až minulý rok. CEPIBO bude pokusným králíkem - v březnu sem přijede zástupce Fairtrade Internationalma spolu s odbory zkusí dát dohromady hlavní problémy a řešení převtělit do nových standardů. Ze školy nás Juan zavede na dvorek malého hliněného domku, ze kterého se postupně vyklube restaurace. Což je dost nadnesené slovo, spíš to vypadá na maminku s dcerou, které občas uvaří pro sousedy. Dostaneme ceviche (kousky syrové ryby s limetkovou šťávou, pikantní cibulí, rajčaty a praženou kukuřicí), dušenou kozu a pivo. Jí se z jednoho talíře, akorát má každý svou lžičku. Láhev piva taky koluje - každý si naleje tak na jeden hlt a pošle ji dál, což mi připomíná starou známou hru na hamouna. Začínají se trousit sousedi a zjevně ví, jak to tu chodí - nesou si vlastni lavice a stoly. Na siestu po obědě ale není čas, musíme jet do Huangala. Carlito z nás po cestě málem vytřepe duši, míjíme řeku Chiro, podle které se místní rozdělují na ty z pravého a ty z levého břehu. Chiro je ale důležitá hlavně pro banány - jen diky zavlažovacímu systému a vodě z řeky se jim daří. Jinak by tu pro ně bylo moc sucho, banánovníky mají rády pravidelnou koupel nebo aspoň vláhu zespoda. Do večera stihneme ještě další tři setkání a já z toho všeho mám hlavu jako rohový barák (tohle přirovnání moc nechápu...). Přestávám se orientovat pro jaké družstvo kdo pracuje, komu to družstvo dodává a komu patří...všechno to ještě ztěžuje fakt, že polovina lidí tu nemá zuby nebo strašně mele, takže je jim dost špatně rozumět...jediná šance, jak mě udržet vzhůru, je nakonec pořizování fotek a nahrávání rozhovorů s pár ženami, které se odvážily přijít. I tady se ukazuje, jak málo žen dnes pracuje v banánovém průmyslu - např. CEPIBO má v každé quadrille, což je skupina 18 zaměstnanců rotujících mezi plantážemi a zajištujících všechno od sklizně po balení do krabic, jen dvě, které lepí nálepky a ošetřují banány proti plísním. Celý proces od umývání až po krabice byl přitom dřiv výhradně ženskou záležitostí... Sullana nás přivítá večerním deštěm, který změní ulice v malé řičky. Pivo a smažené banány k večeři, zelené banány ve snech. PS: díky všem za radu ke kroužku nad u, odstavce mi furt nejdou!

Sedím v hale hotelu v malém peruánském městě jménem Sullana a zkouším zahnat únavu z vedra kafem. Vlastně to možná kafe není, přinesli mi hrnek mlíka a lahvičku hnědé tekutiny, která chutí připomíná instantní kávu ale voní trochu jako kafe-nekafe z žita, tak jak ho vaří babičky na chalupě. Vyhrála jsem boj s ipadem (letos jsem tak trochu mastňácky vybavená), takže se tu nebudou objevovat prapodivné opravy v textu - zkuste si třeba napsat sousloví 'stupidní ipad' a mít zapnutou korekci! - a mužu vám slíbit háčky a čárky. Na druhou stranu jsem ještě nepřišla na to, jestli Steve myslel i na náš kroužek nad u. Do Peru jsem se letos dostala díky vlastní drzosti - vetřela jsem se totiž do společnosti Alistaira Smithe, což není kouzelník, jak by se z jeho jména dalo usuzovat, ale 'největší banánovej borec', jak usuzuju já. Alistair už víc než 15 let nedělá do ničeho jiného než do banánu a tohle soustředění se víc než vyplatilo. Taky díky němu totiž vznikla iniciativa World Banana Forum, přivádějící k jednomu stolu velké zlé firmy, malé zlé firmy, docela hodné firmy, odbory, vlády a neziskovky. Letos se všichni, po dvou letech, zase sejdou - v ekvádorském Guayaquilu- a to je druhá část příběhu a duvod, proč jsem znova v Latinské Americe. Po 30 hodinách cesty, která se neobešla bez kvalitního a tradičního stresu na madridském letišti, jsem se ocitla ve starém známém vlhku a v nekonečné frontě u imigrační budky. Ukázalo se, že celé letadlo bylo plné Ekvádorcu utíkajících před krizí ze Španělska zpátky do Ekvádoru. Neskutečné množství zavazadel (zkuste si představit, že sbalíte celou rodinu do několika kufru!), dětí a zvířat v přepravkách vyděšených do největší míry zavalilo úředníky, jejichž jediným úkolem je sice dát vám razítko do pasu, ale stihnou u toho taky spoustu dalších věcí - třeba vás balit nebo zjišťovat jméno nejlepšího fotbalisty vaší země. Kromě toho jim taky zhruba každých 10 minut spadne systém. Zmatek se zvětšuje, děti začinají brečet o tón výš a zvířata zkouší rozkousat přepravku. Guayaquil mě ničím nepřekvapil ani nezaujal, je to klasické město s nezřízenou betonovou výstavbou a jedním parkem uprostřed. Dám mu ale ještě šanci - teď nás čeká Peru. Ráno nasedáme do starého busu, před sebou plánovaných 8 hodin cesty, ze kterých se nakonec vyklube 12 a já budu litovat ranního batida z ostružin a banánu. Projíždíme provincie Guayás a El Oro, hlavní centra banánové produkce Ekvádoru, kolem cest jen nekonečné lány banánovníku a občas kakaovníku a manga. Na hranicích s Peru strávíme skoro dvě hodiny a já si uvědomuju, jak rychle člověk zapomene a zvykne si na luxus Schengenu. Severní Peru pak rychle mění tváře - chvíli vypadá jako vyprahlé Španělsko, pak zase jako ještě vyprahlejší Afgánistán. Tohle sucho ale Peru umožnilo pěstovat bio banány - nemocem ani škudcum (Steve!) se tu nedaří a přes hory se jim sem špatně dostává. Žádná jiná země nemá 100% produkce certifkované jako bio. Kromě toho tu většina plantáží nemá víc než pár hektaru - v 70. letech je v pozemkové reformě dostali tátové dnešních farmářu. Peru je prostě trochu jiný příběh než střední Amerika. Stojí za to ho poslouchat, i když na prvním večerním setkáni s místními odboráři spálím několik tisíc kalorií marnou snahou udržet otevřené oči. Jo a kromě kroužku neumím mezery mezi odstavcema. Lo siento.

Jsem doma. Právě začíná moje oblíbená noční německá detektivka velice nízké kvality, což svědčí o tom, že je zase všechno při starém.

Z Hondurasu jsme to vzali celodenním autobusem ze San Pedro Sula přes Tegucigalpu pořád v Hondurasu až do Leonu v Nikaragui. Ta mi byla z celé cesty asi nejsympatičtější. Nejlevnější, celkem bezpečná, svérázná, barevná. Odpočívali jsme v sítích a já pila rum, neb byl hrozně dobrý a levný a po večerech nebylo moc co dělat. Když se v 6 setmí a vy už nemůžete vyjít na ulici, hodí se cokoli - kostky, rum nebo v nejhorším případě místní noviny. Dvakrát jsme se podívali na pláž a já byla celkem ráda, že už si od všech těch banánů na chvíli odpočineme. Hledala jsem ještě nějaké fairtradové družstvo s kávou nebo kakaem, ale času už nebylo nazbyt - museli jsme zpět do Kostariky. 

Poslední den v Hondurasu jsem se snažila v rozhovorech s lidmi z organizace COLSIBA, která sdružuje všechny odboráře od Ekvádoru až po Guatemalu, zjistit, jaké jsou ty největší problémy, a jak vnímají současnou situaci. Všichni byli vlastně dost pesimističtí, vnímají, že velké firmy začaly tak trochu kašlat na zodpovědnou image a jejich zaměstnanci a dodavetelé jsou na tom hůř než dřív. To je i důvod jejich současné kampaně proti Chiquitě, která nedodržuje dané dohody a další kampaně proti ostatním velkým firmám jsou dost pravděpodobné. Vstup supermarketů na trh s banány je dalším rizikem. Do Hondurasu už vstoupil Wallmart a nedá se čekat, že by se podobný typ firem snažil i o něco jiného než o zisk. Velkým problémem jsou podle nich i všemožné certifikace (Rainforest Alliance, SA 8000 apod.), u kterých nefunguje systém kontroly a pro lidi na plantážích velkou změnu neznamenají. 

A samozřejmě jsem se ptala i na fair trade. Kritiku schytal za to, že v jeho kritériích není existence odborů na plantážích, což je od odborářů očekávatelná kritika. A pak tu je velké dilema - certifikovat vůbec plantáže? Dá se to uhlídat a je v tomhle certifikace dokonalá? A mají se certifikovat plantáže firem jako je Dole nebo Chiquita? Není to prostě protimluv proti "spravedlivému obchodu"? Vrátili jsme se i k věčné otázce prodeje fair trade v supermarketech...Věčné dilema mezi fair trade fungujícím v malém měřítku, jen na malých farmách a v družstvech a mezi fair trade ve velkém, v řetězcích, s účastí nadnárodních firem nemá asi žádné řešení, každá strana má svá plus a minus a každý na to má jiný pohled.

Osobně mě mrzí, že jsem neměla možnost vidět zaběhnutou fairtradovou plantáž s banány, a tím jsem nenaplnila očekávání z úvodu...musím se příště vydat trochu jižněji. Z toho, co jsem zatím viděla nejen ve Střední Americe a podle lidí, které jsem potkala, myslím fair trade funguje dobře v družstvech, ale že má před sebou ještě dlouhou cestu co se týče větších plantáží.

A to je konec...pokud se nerozběhne nějaká debata v komentářích .). Díky za vaši pozornost a za to, že jste se vraceli. Takovou čtenost jsem si neuměla představit ani v nejdivočejším snu a byla to pro mě velká motivace. Velká motivace pobíhat každé ráno a večer a snažit se chytnout nějakou wifi a mezitím si uspořádat myšlenky.

Pár prvních fotek je tady: https://picasaweb.google.com/Baretka.Barus/StredniAmerika

A co bude dál? Můžete sledovat náš facebook: https://www.facebook.com/zaferovebanany

PS: koupila jsem si banánovník ;)

 

 

Vstavame brzy, stejne jako predchozi dny. Je to zvlastni, nepodarilo se mi uplne prehodit svoje sovi navyky, a tak chodim porad spat pozde, i kdyz vecer se tu toho moc delat neda, na ulicich neni uplne bezpecno. Ranni vstavani mi ale oproti trapeni doma vubec nevadi. Dneska se mam navic na co tesit - stravime skoro cely den na bananove plantazi. Dobry zaklad tomu udela snidane na mistnim trhu - placky, banany a fazole. Akorat k tomu dostanu zase pul litru nejakeho divneho slizu, tentokrat s prichuti detske pasty.

Jedeme asi hodinku do mesta Limon. Nedaleko odtud sidli farma Arnolda Buesa, ktery si na nas vyhradil skoro cely den. Mam pocit, ze uplne nevedel, co dela, protoze kdyz pak na miste vytahneme fotaky, kameru a diktafon, tvari se trochu vydesene. Mam ale radost, za chvili se rozkouka a perfektni anglictinou nam popisuje produkci od sazenicky az po krabici bananu. To je presne to, co potrebujeme pro mas film : ). Na sazenicky tu maji zvlastni sklenik a specialniho laboranta, ktery se o ne stara. Odruda bananu, ktera se dnes pestuje na vetsine svetovych plantazi, se neumi sama rozmnozovat, a tak je nutne kazdou rostlinu vysadit zvlast. Je to docela drahe - sazenicka prijde na 7 - 8 dolaru. Kdyz si ji vypestujete z tzv "hijos" (asi) oddenku, ktere vyrazi zespodu na rostline, vyjde vas to na tretinu.

Pak se norime do samotne plantaze, je tu sero, vlhko a vedro a strasne moc komaru. Ukazuje nam rostliny ruzneho stari a vysvetluje system sklizne. Kazde rostline to trva od vysazeni k prvnim plodum 9 mesicu - proto tu rikaji, ze kazdy bananovnik je jako zena. Po odkveteni velkeho fialoveho kvetu zacnou rasit tzv. ruce - malinke trsy bananu. Nejdrive rostou smerem dolu, pak ale kvet odpadne a zacnou se otacet nahoru - odtud tedy to charakteristicke zahnuti. Nez dozraji, zabali se do pytlu, ktere je chrani pred hmyzem a ptaky. Arnold to zkousi bez insekticidu, kterymi se obvykle tyhle pytle napousti. Ma taky docela zmaknutou sklizen - pouziva system barevnych stuzek, ktere znaci, v jake fazi zrani banany jsou. Sklizejicim zamestnancum pak kazdy tyden rekne, jakou barvu maji na plantazi hledat a oni pobihaji po plantazi a sklizeji jen pytle s tou urcitou barvou. Jsou vazne dost rychli, jak zjistime, kdyz si je chceme natocit. Jeden ma dlouhou hulku s mericem tloustky - meri zda jsou banany opravdu dostatecn dozrale. Jakmile zameri dozraly trs, hvizdne na druheho a trs usekne a polozi mu jej na podusku na rameno. Na tehle plantazi nepouzivaji na tahani trsu do balirny vozitka, ale muze, kteri se za 20 - 25 trsu zahaknou a odtahnou je vlastnim telem. Jestli kazdy trs vazi vic nez 40 kg, musi to byt pekna fuska.

Balirna je klasika, kterou uz jsme videli - odsekavani mensich trsu z vetsich trsu, koupel, vazeni, cisteni, strikani fungicidy, nalepkovani a baleni do krabic. Nalepky i krabice Arnoldovi poskytuje Chiquita, ktera od nej banany vykupuje. A vypada to, ze to bude jedna prvnich farem Chiquity certifikovana jako Fairtrade. Myslim, ze Arnold k tomu ma dobre naslapnuto - z rozhovoru s jeho zamestnanci jsem vyrozumela, ze maji fungujici odbory, dobry plat i lekarskou peci. Vypadalo to, ze s nimi ma i dobre vztahy - kazdemu podal ruku, vsechny znal jmenem, i kdyz zamestnava pres 300 lidi. Asi bude muset jeste vychytat vsechny normy ohledne chemikalii, ale i v tomhle se snazi uz ted - vynechava herbicidy a insekticidy. Tak uvidime, jestli se mu zadari. Uvahu o fair trade a snad i nejake informace o rozdilech v nakladech na fairtradovou produkci si necham napriste. Byl to v poslednich dnech trochu maraton : ).

Jeste nez zacne ranni dest, balime se a vyrazime pryc z Guatemaly do
Hondurasu. Cestou se zastavujeme u Doni Angely, ktera ma malou
restauraci u hlavni silnice. Ukazuje mi, jak dela svoje tamales,
vyhlasene pry v celem kraji. Jsou to balicky z bananovych listu, do
kterych zabali kukuricnou kasi, zeleninu, maso a koreni a chvili
povari ve vode. Bananove listy se u nas prodavaji v Makru, tak se to
da vyzkouset, stejne jako priprava patacones, placicek ze zeleninovych
bananu, ktere jen rozmackate a hodite na panev. Dona Angela rika, ze
pry az me ta ma prace prestane bavit, mam prijet varit do jeji
kuchyne. Mam po vcerejsku dobrou inspiraci pro neutikani, ale kdo
vi...

Odpoledne se schazime v hotelu v San Pedru Sula s mistnim sefem
asociace nezavislych pestitelu bananu. Jde o mensi farmy, ktere
prodavaji banany Chiquite a Dole a na zadne nefunguji odbory, proto
nas zajima, jak to cele funguje. Ukaze se ale, ze stary pan neumi
mluvit o nicem jinem nez o tom, jak dabelska a proradna (doslova) je
Chiquita, a tak po hodine setkani rozpoustime. Vysvetleni dostaneme o
den pozdeji - pan mel kdysi obrovske plochy bananovych plantazi a
prodaval Chiquite. Pak ale dostal nabidku na spolupraci s firmou
Fyffes a spolupraci s Chiquitou ukoncil. Odpoved byla rychla -
sabotaze a utoky takoveho rozsahu, ze uplne zkrachoval. A jak je
videt, nevzpamatoval se z toho doted.

Obvinovani nadnarodek z ruznych svinstev je tu vlastne dost bezne, jak
se ukaze na nasem nedelnim setkani s Frente nacional de resistencia
popular (Narodni fronta lidoveho odporu nebo tak nejak). V tom samem
hotelu (pripadam si jako mafian) se bavime o politicke situaci v
Hondurasu po vojenskem puci z cervna r. 2009, z jehoz podpory cast
lidi obvinuje take Chiquitu. Neumim posoudit, do jake miry je to
paranoia, nemaji k tomu zadne dukazy a jen opakuji, ze je to uplne
stejne jako v Guatemale r. 1954 (prevrat tam tehdy vyrazne podporila
Standard Fruit Company, prejmenovana dnes na Chiquita Brands
International). Sama bych se ale priklonila k tomu, ze tahle firma tu
sice muze mit lobbisty na kazdem rohu, nebude mit ale stejny vliv a
propojeni s americkou vladou jako v 50. Letech. Kazdopadne se po puci
cela zeme ocitla v obrovske krizi - vrazdy za bileho dne jsou uplne
beznou veci, vrazdi se novinari, odpurci rezimu z Fronty i drobni
zemedelci, jejichz pudu chteji ziskat velke firmy. Maria mi vypravi,
ze za jediny den, onu nedeli, kdy se potkavame, bylo zabito 12 lidi,
ktere znala. Z hlediska lidskych prav bude ale situace asi cim dal
horsi a podle Fronty bude velice tezke s tim neco udelat. Vlada se
totiz rozhodla celit ekonomicke krizi Hondurasu tim, ze vyrazne
zjednodusila jejich porusovani - novy pracovni zakon rusi nutnost
vyplacet aspon minimalni plat, platit pojisteni a dodrzovat
mezinarodni normy ILO. Da se tedy cekat, ze se zeme stane rajem pro
ty, kterym tohle prostredi vyhovuje. A horkym kandidatem jsou
maloobchodni retezce, ktere prestalo bavit nakupovat ovoce pres
prostredniky. Myslim, ze to nevesti nic dobreho, minimalne pro mistni
lidi pracujici na bananovych plantazich - na ty bude mit totiz
beztrestna honba za minimalnimi naklady nejvetsi vliv.

Po setkani hledame misto, kde bychom se mohli naveceret. Ulice jsou
prazdne a kazdy, koho potkame, ma v ruce macetu nebo pistoli. Uz se
celkem tesim pryc.

PS: pardon, dneska zase bez diakritiky..

Je pátek ráno a odjíždíme ze San Pedro Sula v Hondurasu do Guatemaly.Oproti Kostarice je tu víc odpadků, lidí spících na zemí s loktem místo polštáře, víc zvířat na silnici, menší vlhko a větší vedro, jezdí tu tuk tuky a místo všudypřítomných reklam na Coca Colu je vidět jen Pepsi.

Přijíždíme do malé kolonie domku mezi banánovými plantážemi, které patří Chiquitě. Vlastní je přímo, a takových plantáží už teď moc není, proto jsem moc ráda, že tu jsme. Velké ovocnářské firmy se teď raději plantáží zbavují, aby toho nemusely moc vysvětlovat...Vesnice se jmenuje příznačné - Nueva Esperanza. Myslím, že místní doufají už dost dlouho, ale pořád se toho moc nezměnilo. Maji sice odbory, nepracují tu děti a před práškováním plantáží agrochemikáliemi z letadel je buď upozorní nebo je aplikují večer, kdy už není nikdo v práci. Na druhou stranu jim firma neplatí pojištění a na pokrytí základních potřeb by potřebovali minimálně o třetinu větší plat. Při jakémkoli protestu firma vyhrožuje, že plantáže zavře a odejde na jih. A že to nejsou jen řeči dokazuje tím, že už 8 plantáží zavřela a přesunula se jinam.

Povídám si s pár ženami, které pracují na plantáži - vždycky se snažím vyšetřit chvilku času na rozhovor o samotě, jen v dámské společnosti, protože se pak rozpovídají mnohem víc. Ptám se, jak vypadá jejich den: všechny jsou svobodné matky, vstávají ve tři ráno, v šest už je vyzvedává autobus a pracují s jednou přestávkou až do sedmi večer. Pak zase autobusem domů, vyzvednout děti od paní na hlídání a strávit s nimi aspoň chvíli než usnou.

V práci musí žádat o povolení, když chtějí na záchod a mají na to přesně 5 minut. Čas navíc jim strhnou z platů, stejně jako čas, který stráví u doktora. Ten ve vesnici není (stejně jako škola a obojí jim firma slibuje už pěkně dlouho) a cesta za ním je na půl dne. Většina lidí si cestu za doktorem vůbec nemůže dovolit, a tak běžné pracují nemocní. Asi nejvíc mě zaráží, když popisují těhotenské testy, kterými musí projít každá žena žádající o práci. Když otěhotní už jako zaměstnaná, neprodlouží ji pracovní smlouvu.

Odpoledne máme konečně povolení k vstupu na plantáž Del Monte. Asi se hodí, u brány hlídají ostří chlapci s puškami. V balírně hraje salsa, chlapi na mě hvízdají a chtějí se fotit. Vypadají docela spokojeně i když pracovní tempo je tu docela šílené. Jediné, čeho si všimnu je, že ženy umývající banány nemají rukavice a mají úplně zničené ruce.

Škoda, že už je pozdě odpoledne, neuvidíme tu nejtěžší práci - muže, kteří odsekávají trsy vážící víc než 40 kilo, pokládají si je na rameno a věší je na háky. Speciální vozítka pak dovezou všechny trsy až do balírny, kde se rozděli na menší trsy, vykoupou v chlorové lázni, nastřjíkají různými druhy chemikálií, aby přečkaly cestu, onálepkují a naskládají do krabic.

Cestou zpět, do městečka Morales, se zastavujeme u vdovy po odboráři z organizace SITRABI (Sindicato de trabajadores de las Bananeras de Izabal), kterého zavraždili před týdnem. Nejdřív souhlasí s rozhovorem, pak ale jen pláče a není schopná mluvit. Není moc věcí, co bychom ji mohli říct, ale snad je ráda, že to někoho z Evropy zajímá.

Rozdýchávám to na korbě pick-up trucku, ale kolegové Joela, jak se zavražděný muž jmenoval, nám ještě chtějí ukázat místo, kde se vražda stala. Je to na hlavní silnici, dva muži na motorkách ho sledovali a stříleli po něm, pak narazil do kamionu, přeletěl silnici na druhou stranu a skončil v příkopu. Jeden z mužů ho pak pro jistotu dorazil dvěma ranami, do hrudníku a do hlavy. Asi stejní profesionálové, kteří v dubnu zabili jiného kolegu 35 ranami. Bylo to za bílého dne a svědků je asi dost, ale nikdo z nich nechce mluvit, všichni se boji. Žádná z podobných vražd se za poslední léta nevyšetřila, proto přemýšlíme, jak tlačit na guatemalskou vládu, aby se konečně něco pohnulo.

Večeříme s kolegy Joela a oni vypráví o tom, že jim taky chodí výhrůžky smrti a že mají sice strach, ale že je potřeba dál bojovat za lidská práva v Guatemale. Nahráváme poslední interview, ale mám pocit, že už nechci vědět víc, praskne mi hlava. Večer vzdávám hledání internetu, sedím s hrnečkem rumu na schodech a přemýšlím o tom, co těmhle lidem dává sílu žít v takovém strachu.